Nedělnímu představení Šampaňského socialisty hodně ublížilo, že bylo zařazené do off-programu, a navíc až na úplný konec festivalu. Hlediště nezávislé scény Stará aréna bylo poloprázdné a publikum unavené, protože spolu s koncem posledního rozborového semináře opadlo kolektivně udržované festivalové napětí. Přitom tato inscenace potřebuje velice bdělé a spolupracující diváky – do značné míry je postavená na interakcích s nimi. Po první části je publikum postavami nacistů dokonce vyhnáno na ulici, aby si prohlédlo dům, kde se narodil slavný filmový režisér Karel Reisz. Scéna, v níž musí tato hlavní postava inscenace jakožto dítě z židovské rodiny opustit Československo a jako jedno z Wintonových dětí odjet do Velké Británie, se odehrává na místě, kudy musel Reisz doopravdy projít. Diváci jsou pak pozváni, aby vše vstřebali a probrali v „britském pubu“ v baru Staré arény. Jenže naše hrstka spíš unaveně čekala, až pauza skončí.

Dokudrama si zasloužilo prestižnější pozici v programu už díky hravosti, s níž tvůrci vyprávějí o tomto autorovi Učebnice filmového střihu. Celý jeho život je totiž důsledně podán ve střizích. Film není objektivním záznamem živého hereckého výkonu, ale spíš sledem jednotlivých záběrů pospojovaných tak, aby vznikla iluze živé události. Zde se princip obrací: Reisze hrají postupně různí herci ztělesňující různé názory na to, jaké měl vlastnosti, a občas roli vypravěče převezmou ukázky z jeho filmů. Výsledkem není iluze, ale spíš pocit křehké složitosti.

Tuto edukativní směsici názorů tvůrci nepodávají navážno, je to spíš velmi dynamický a konfliktní běs: Reisz kouřil, Reisz velkou část života nekouřil, Reisz byl šíleně zapálený marxista, Reisz nebyl úplný blázen, Reisz dokázal dávat lekce herecké techniky přímo na jevišti, Reisz vztekle vyžadoval na place disciplínu, Reisz pil rád šampaňské ... Ve výjevech účinkuje herec v kostýmu gorily jako z filmu Morgan – případ zralý k léčení, a tato postava do všeho vnáší milé zmatení. Třeba když ztělesňuje skutečného člena dělnické třídy, který se se socialistickými filmaři porve, protože se odmítá nechat vecpat do představ intelektuálů o tom, jaký by měl být.

Diváci se tu mohou s herci setkat v mnoha různých výrazových stylech, což je možná největším zdrojem dobrodružství. Například křehká Valerie Skalická ztělesňuje v první scéně Reiszovu ostravskou babičku věrohodným způsobem (chvíli jsem při svém spánkovém deficitu dokonce měla pocit, že je to skutečná stařenka), a přitom si vyhrává s intonačními vlnami při vyprávění židovských vtipů a se zdrženlivou vážností podává jejich pointy, jež díky tomu ještě lépe vyzní. V jiné části inscenace ale ztělesňuje Reisze, jak učí gorilu herecké technice – tentokrát se jedná o průzračný situační humor. V další části je pak Reiszovou pečovatelskou milenkou a později ženou Betsy. V rámci této role musela herečka například vyřešit psychologický oříšek, jak se tvářit při osobním setkání s Reiszovou první ženou, která do té doby nevěděla, že ji manžel podvádí.

Na Šampaňském socialistovi jsem si uvědomila, jak nás ostravarová přehlídka zahltila inscenacemi, jež měly ve štítu „vyjadřujeme se k závažnému současnému problému“. Bylo skvělé vidět po tom všem divadlo, které se spíš soustředí na sdělnost svého divadelního jazyka sama o sobě. O Reiszovi mohou diváci díky této inscenaci pouvažovat plasticky a vůbec jim svou dynamičností a otevřeností poskytuje impulz k tomu, aby si o filmaři udělali komplexní názor také „na vlastní pěst“.

Bára Etlíková