BLOG

Teror plný lží a falše (Teror)

Ostravská inscenace textu Ferdinanda von Schiracha Teror je třetím uvedením tohoto dramatu na českých jevištích. V minulé sezóně spolu s ní vznikly brněnská (NdB – Divadlo Reduta, režie: Martin Glaser) a pražská (MDP – Divadlo ABC, režie: Ondřej Zajíc) varianta, letos na podzim přibylo uvedení čtvrté a to v Mostě (Městské divadlo v Mostě, režie: Filip Nuckolls). V kontextu repertoáru prvních dvou divadel – v případě Městských divadel pražských je myšlen repertoár za starého vedení (do sezóny 2017/18) – zastupuje Teror kus, na který se chodí, naplňuje pokladnu a budí diváckou atraktivitu pro svoji „nekonvenční” formu. Jak je tomu s onou nekonvenčností a jakou má inscenace pozici na repertoáru Národního divadla moravskoslezského?

Schirachovo drama bylo v Ostravě uvedeno na alternativní scéně Divadla loutek Ostrava (od této sezóny se inscenace uvádí v Divadle „12“), které má zhruba 60 míst – už z názvu scény i počtu sedadel by se dalo předpokládat, že půjde o progresivní počin národní ostravské činohry pro omezený počet diváků, ale je tomu přesně naopak. Teror představuje inscenaci pro široké masy. Jedná se o schématicky stavěnou hru, postavenou na dvou protikladných stanoviscích k rozhodnutí o řešení případu vojenského pilota, který se proti rozkazu rozhodl sestřelit teroristou unesené civilní letadlo, aby zachránil masu fotbalových fanoušku na stadionu, do kterého se chystal únosce s letadlem narazit.

Z divácké stránky může neobvykle a atraktivně působit zapojení publika v závěru, kdy každý z diváků hlasuje o vině či nevině letce. Ale toto zapojení diváka je ve všech ohledech pasivní a ponechává ho v naprosto komfortní zóně. Pokud ale perspektivu otočíme, můžeme dojít k závěru, že právě toto pseudozapojení hlediště může představovat pomyslné splnění kolonky progresivnější činohra na repertoáru velkého kamenného divadla. Stejně však zůstává pachuť toho, proč si dramaturgie zvolila tento problematický titul, který si užíváním chytře znějících slov (ústava, morálka, etika,…) hraje na cosi hlubokého, ale zůstává povrchním bulvárem.

O samotné inscenaci toho netřeba mnoho říkat, protože je přímo podřízena schématické stavbě hry, přičemž symetrická scénografie a synchronizované pohyby herců tento přístup ještě zvětšují. Samotné herectví nijak zvlášť hodnotit nelze, představitelé šestice postav se snaží procítěně a psychologicky ztvárnit své postavy, ale nikdy nepřekročí hranice hraní si na reálnost. A ano, tuto hranici ani překročit nelze, tento banální fakt ovšem usvědčuje každou hru hrající si na pravdivost z falše a lži. Vše je pak spíš k smíchu – u Teroru tomu není jinak.

 

 

Jan Doležel

Add a comment

ODKAZY