BLOG

Třída vypráví (Naše třída)

Drama Naše třída polského dramatika Tadeusze Słobodzianka vychází z turbulentních událostí přelomu 30. a 40. let na polském území, kterým se prohnali Sověti i nacisté. Konkrétně jde o pogrom, který ovšem neprovedla ani jedna z mocností, ale Poláci samotní z vlastní vůle. Zrůdnost činu je o to drsnější, že hrdiny dramatu jsou spolužáci z jedné třídy. Strůjci pogromu i jeho oběti spolu chodili do školy a byli přátelé.

Samotná hra začíná právě jedním takovým obyčejným školním dnem na konci 20. let. Postupně se přes bolestné události dostáváme k jejich reflektování v průběhu celého dvacátého století a sledujeme vývoj jednotlivých postav až do počátku století jednadvacátého. Z hlediska historických událostí nefunguje hra v českém kontextu nijak osobně, jako tomu bylo v samotném Polsku, pro které je tzv. masakr v Jedwabném, z kterého Słobodzianek vycházel, citlivým místem dějin.

Díky tomu, že hra nestojí na sdělování neznámých informací, ale spíš tematizuje odhalování mechanismu reflexe minulosti a na modelu školní třídy ukazuje reprezentativní průřez společností, intenzivně promlouvá i v zahraničí. S tím souvisí i způsob vyprávění, které staví postavy do třech pozic, kdy s odstupem vypráví, některé momenty přímo dohrávají nebo jsou pouze diváky.

Tvůrčí tým tyto tři způsoby vyprávění umně propojuje a někdy vytváří velice silné obrazy. Obzvláště znásilnění Dory, při kterém dochází k němu samotnému, ale už v rámci něho jeho aktéři moment reflektují a dodávají mu až mrazivý odstup, který ještě umocňuje přítomnost všech ostatních postav na scéně – je mezi nimi i manžel Dory Menachem toho času v úkrytu před židovskými čistkami.

Pro představení je problematická délka, ve vztahu k tématu se zdá zbytečné doslovovat příběhy všech spolužáků. Například závěrečné dopisy Abrama Rachelce jsou úmorným čekáním na konec a nepomáhá jim ani skvělá interpretace Vladimíra Čapky. Nehledě na to, že zvolený inscenační princip se na začátku druhé poloviny vyčerpá a nepřináší nic nového – imaginace je stále tatáž a pozornost upadá.

Už zmíněný výkon Vladimíra Čapky ale není výjimkou, i ostatní herečtí kolegové se se střihovým způsobem herectví, jenom částečným načrtáváním situací a vším ostatním, co je vlastní tomuto způsobu vyprávění, vyrovnávají úspěšně – občas někdo ulítne k přílišnému patosu, nejvíce se to stává Marii Logojdové, ale děje se tak v rámci možností. Naše třída oproti včerejšímu Peer Gyntovi ukázala, že velká ostravská činohra dokáže připravit režijně i herecky silnou inscenaci, tedy nebýt skoro tříhodinové délky.

 

 

Jan Doležel

Add a comment

ODKAZY