Zážitek z Roku na vsi v režii nového šéfa činohry Národního divadla moravskoslezského Vojtěcha Štepánka zásadně posunul má dosavadní očekávání od této divadelní scény. Pokaždé, když jsem vcházela například do Divadla Jiřího Myrona, dělo se tak s vědomím, že mě s relativně velkou pravděpodobností čeká inscenace rozdrobená na množinu v lepším případě pozoruhodných či skvělých, v horším podbízivých hereckých výkonů, které spolu budou souviset jen díky logice celkového dramaturgického přístupu (ve smyslu: pokud se tato postava chová tímto a druhá tamtím způsobem, mají mezi sebou tento vztah). V neposlední řadě jsem se obávala, že vzdálené jeviště ve velkém odosobněném sále opět pohltí sebemenší náznak intimity mezi herci a diváky. Vůbec nic z vyjmenovaného ale nebylo třeba řešit v případě této inscenace.

Na způsob herectví i na vnímání dění na rozhlehlém jevišti mělo značný vliv časté bodové svícení, které jako kamera vedlo pohledy diváků a ušetřilo jim tak spousty energie ve prospěch možnosti soustředit se na to podstatné, když byl zrovna na scéně velký počet postav. Především jde ale o to, že hercům tento způsob svícení usnadnil se uvolnit, budovat postavu méně podle zákonů organického jednání, ale rozkládat ji spíš na jednodušší, ale pečlivě zvýrazňované charakterizace. Tím nejobdivuhodnějším na této inscenaci je ale vyvážený poměr mezi využíváním tradičních, realistických činoherních postupů a výrazových prostředků (již také poměrně tradičních) činohry, která se vyjadřuje především v obrazech. Působilo to na mě, jako že režisér vynaložil všechnu svou energii na to, aby vytvořil inscenaci, která diváky z široké veřejnosti nepohorší. Skoro neustále se tu totiž cituje jim důvěrně známý konzervativně realistický divadelní jazyk, ale základ vedení herců a výstavby situací je spíš „nenápadně imaginativní“. Výsledkem není žádná úlitba diváckému vkusu, ale velice organická a nápaditá inscenace, jejíž tvůrci si jsou očividně vědomi pro koho a o jakém regionu ji hrají.

Režisér Štěpánek vytvořil vlastní dramatizaci, která klade důraz především na úpadek morálních hodnot a na hřích. Takováto přímočará společenská kritika často zavání moralizováním nebo profanací, tady ale vyniká přirozeně a v jemnostech, přímo totiž koresponduje s proměnami, jimiž vesnice prošly za poslední desetiletí: s vylidněním, rozšířením atheismu, nedostatkem pracovních příležitostí i s tím, že se vesnický život přizpůsobil velkoměstské mentalitě, aniž by získal velkoměstské výhody a rozptýlení.

Obrazy v inscenaci se často inspirují reáliemi současného vesnického života. Například jeden z prvních se odehrává na tancovačce v sobotní večer, kdy se všichni uvolní. Hraje jim k tomu disko, což to je jedna z mála přímočarých aktualizací. Postavy postupně usnou na zemi a noc se přehoupne do času nedělní ranní bohoslužby: mezi spící přichází kněz, který svými hovory o úpadku zdejších hodnot přítomné akorát probudí, obdobně jako i ve skutečnosti zvony kostela v malebných moravských vesnicích budí lidi neděli co neděli z kocoviny. Rozespalé postavy se postupně odplazí ze scény a kněz si nakonec káže sám pro sebe. Z reálií vychází také obraz stařenky, jež sedí mlčky na židli a kolem sebe má velkou hromadou brambor, které loupe, zatímco ostatní jsou spíš v neustálém pohybu. Je to jediná fyzická práce, jakou kohokoliv z vesničanů v inscenaci vidíme provádět. Ještě těhotná Anežka Rybářová chvíli roznáší pivo v hospodě, poté, co v deziluzi opustila městský život, ale to spíš souvisí s motivem neustálého pití pálenky ostatních postav než s poctivou prací.

Z představení byla cítit hlavně uvolněnost. Jednou ze scény zazněla folklorní píseň způsobem, jak by ji lidé mohli spontánně zpívat v hospodě. Jindy, ve vánoční scéně, zněla supermarketová verze Tiché noci (častý spouštěč nakupovací mánie, náklonnosti ke kýči a sebevražedných nálad) a Cyrilu Rybářovi a Vrbkové to především pomohlo se odhodlat k první společné nevěře. V inscenaci, která se s takovým zanícením inspiruje tím, co diváci znají z všedního života, nezbývá prostor pro ornamenty. Udělala na mě asi největší dojem ze všeho, co jsem stihla na letošním Ostravaru vidět. Skvělý Zabiják Joe v Komorní scéně Aréna navazuje na tradici mimořádné sehranosti místního souboru, jenomže Rok na vsi je větším počinem, protože je příslibem proměny inscenační poetiky na velkých jevištích Národního divadla moravskoslezského.

Bára Etlíková