Hra Christophera Hamptona z roku 1946 dává nahlédnout do osobního vztahu „otců zakladatelů“ moderní psychologie C.G. Junga a S. Freuda (předtím, než Jung zavrhl psychoanalýzu), a také do jejich postojů ke svým pacientům (a zároveň studentům a následovníkům). Mezi oběma psychology probíhal boj o autoritu na nespočtu úrovních: vedle jisté osobní rivality museli společně „bojovat“ o uznání svého pojetí psychologie jako vědy, nicméně tou vůbec nejzávažnější výzvou, které čelili, bylo udržet si v kontaktu s pacienty status toho, kdo analyzuje. Nezřídka se proti své vůli stávali právě oni objektem manipulace a neustále hrozilo, že přijmou za normální perspektivu nemocného. C.G. Jung, hlavní postava hry, si to zřetelně uvědomuje, nicméně mu to (nepřekvapivě) v praxi vůbec nepomáhá. Hra i inscenace zapracovávají proces Jungova vyčerpání a odvratu od nebezpečných sypkých písků Freudova učení.

Pro inscenaci Vojtěcha Štěpánka je zcela zásadní herecké obsazení. Je totiž postavená na střetu intenzivních projevů neurózy a úsilí o zachování věcného a rozumného vystupování. Na jednom pólu těchto extrémů stojí herectví Roberta Finty jako sexuálně i narkomansky „žravého“ psychologa Otty Grosse a Petry Lorencové jako Sabiny Spielreinové (ruské pacientky léčené na hysterii, s níž se do sebe s Jungem zamilují). Inscenace by vyzněla trapně nebo jako kalkul, kdyby herci nebyli v těchto rolích tak přirození. Finta působí trochu jako kulový blesk uzavřený v místnosti, a i Lorencová dokáže podat tiky své postavy jako příznaky nezvladatelného vnitřního puzení. Jan Fišar jako Freud a František Strnad jako Jung v kontrastu k nim zachovávají spíš měšťansky rovné držení děla (byť Jung se na čas neuróze pacientů přizpůsobí a Freud zas ve vyhrocené fázi sporu s Jungem působí i při snaze o důstojné vystupování jako uražený malý kluk). Způsob držení zad je tu vůbec podstatný motiv hodný sledování. Neustále těhotná Emma Jungová dění mlčenlivě přihlíží a Pavlína Kafková v této roli přináší celou studii způsobů, jak se musí její páteř přizpůsobovat velkému břichu a předporodním bolestem.

Ve Štěpánkově inscenaci lze sledovat spletitou síť vzájemného předávání neuróz mezi postavami a z toho plynoucího postupného rozpadu nebo vyčerpání vztahů. I když ale dílo jednoznačně přesahuje rozměry pouhého ukazování slavných osobností a jejich metod „v županu“, přece jen zaujímá celkem vlažný postoj k významu či naopak škodlivosti psychoanalýzy. Naznačuje její pro a proti, ale to je trochu málo vzhledem k tomu, jak moc objevení této metody později ovlivnilo vývoj společnosti. Hampton napsal svou hru v roce 1946, takže nemohl předvídat, jak moc budou postupy psychoanalýzy zneužity či využity (například reklamním průmyslem) později ve vývoji dvacátého století, a jeho text si přímo říká o zřetelnější aktualizaci a zasazení do současného kontextu. Tato Štěpánkova interpretace ale spíš herecky poutavým způsobem shrnuje závěry, které už byly dávno všeobecně přijaty a rozšířeny.

Bára Etlíková