Režisérka Jana Ryšánek Schmiedtová ve svojí Maryši hned na začátku nabourá svrchovanost mužských kuloárů, ve kterých drama u Mrštíků začíná. Jako první na scénu nevstupují Vávra s Lízalem, ale přichází kompletní ženské obsazení a začíná přebírat hrách. Objevuje se i samotná Maryša, jež naopak míří ke knize a až na pobídku matky se přidává k ostatním ženám. Nonverbální výjev ženské práce, která stojí za vším tím mužský handrkováním, dává skvělý kontrast a jednání druhého pohlaví poněkud shazuje. Jde taky proti tradiční inscenační tradici a jasně nám interpretuje kým naše Maryša je – spíš racionálně smýšlející hrdinkou než emocím podléhající dívkou na prahu dvacítky.

Pro budování jevištních obrazů tohoto typu slouží perfektně scénografie a celkové uspořádání sálu. Hlediště je po obou stranách jeviště. Scéně molového tvaru dominuje rozměrný kvádr, na jehož okraj ženy usedají a přebírají hrách, zatímco muži musí jednat přes ně. Před svatbou uzavře Maryša horní stranu kvádru mnoha fošnami a scéna dále funguje velice konvenčně a ztrácí na zajímavosti. Především v prostředí hospody funguje naprosto banálně jako stůl s židlemi kolem. V závěru dochází k alespoň částečnému návratu k invenčním nápadům, když Maryša několik fošen odskládá a do prostoru s hrachem pohodí mrtvého Vávru.

Titulní hrdinka v této interpretaci provádí mnoho racionálních úkonů a taková je i celková atmosféra inscenace. Maryša nechrlí expresivní emoce, z reakcí lze cítit velký vnitřní boj se sebou samou, který se na povrch dostává minimálně. Největší kiks nastává v momentě, kdy se Vávra vyřítí s flintou na Francka a Maryša se s šíleným patosem a nepřirozeným jekotem zřítí na Rozáru – toto umělé zahuštění atmosféry působí směšně a nabourává celkovou koncentraci povrchově chladné inscenace, která ovšem o to víc budí emoce.

Podobně i ostatní ženské hrdinky svoje emoce skrývají, ale například v hospodě odkrývají tváře – většinou se tak děje v intencích postavy. Ale u Vávry, Lízala a Francka je tomu jinak. Mužským postavám jakoby režie nechtěla rozumět, nerozuměla nebo je možná chtěla zjednodušit. Vávra na začátku vystupuje ve vztahu k Maryše jako chápavý strýček, zatímco po sňatku s ní je to uřvaný a arogantní člověk. Postava nemá žádný plynulý vývoj, existuje ve dvou od sebe odtržených polohách.

Když se v závěru dopustím menšího srovnání s Maryšou Mikuláškovou, lze konstatovat, že realistická klasika od Bezručů má mnoho z toho, co v Praze chybí. Je si vědoma velikosti jeviště, pro které vznikla a v návaznosti na to se jí daří budovat intimní a intenzivní atmosféru. Disponuje ve většině případů vyrovnaným herectvím a především zná svoji Maryšu a přesvědčuje o tom, že ví, proč Maryšu dnes hrát.

Jan Doležel