Maryša v interpretaci Janky Ryšánek Schmiedtové není vytvořená ani trochu na efekt. V prvních minutách jsem bojovala s pocitem, že se účastním jakési školní klauzury: hraje se v arénovém uspořádání hlediště a vsází se na intimní kontakt s diváky, takže se tu hodně pracuje s dlouhými „prožívacími“ pauzami, odvratným pohybem, podtexty se tu vyjadřují skoro výhradně mimicky a gesticky. Jevištnímu prostoru dominuje velká nádoba plná hrachu (jehož přebíráním tráví čas ženy), a ten má mimo svého metaforického významu také smysl jakožto vděčný prostředek k mizanscénickému vyjádření vztahů. Je tu v základní podobě použito všechno to, co se studenti učí na činoherních katedrách. Po čase mě ovšem interpretace dramatu vtáhla natolik, že jsem dokázala na klauzurní asociace pozapomenout. Samotný způsob uchopení dramatu je totiž originální.

Maryšinu (Pavla Gajdošíková) rodinu netvoří slepé loutky vlastních zkostnatělých představ o tom, jak by si měla mladá dívka zařídit život. Nejsou krutí: nefunkční stereotypy jí sice podsouvají horem dolem a unavují se vysvětlováním, proč je důležité je naplňovat, ale v hloubi duše o těchto pravdách pochybují, nebo je dokonce nenávidí. Zdá se, že nejsilněji Maryšu ovlivňuje urputné přesvědčování její tety Strouhalky. Kateřina Krejčí v podtextech zdůrazňuje vztek své postavy na matku, která ji samotnou v mládí donutila vzdát se svého „Francka“ a oženit se s mužem, z něhož se jí dělalo zle (Stařenka Marie Víkové v prvním dějství neopouští své místo na scéně a trpělivě přebírá hrách, zatímco Strouhalka na ni za jejími zády občas upírá vzteklé pohledy plné ukřivděnosti). Nicméně jakožto typický zakomplexovaný člověk vidí v Maryše pouze obraz sebe samotné. Zneužívá svou neteř k tomu, aby si před sebou samou obhájila, že její životní oběť nebyla marná. Dívku nakonec nakazí svým nedobrovolně přijatým, leč o to urputnějším přesvědčením, že je povinností každé ženy být sama k sobě krutá.

Otec Lízal ztělesněný Norbertem Lichým je citlivý a milující muž, který se ovšem naučil, že je nezbytné být zásadový a „dobrý hospodář“. Když těsně před svatbou vidí, že odpor jeho dcery přetrvává, přestane na sňatku lpět. Jakmile Maryše nabídne, že se může svobodně rozhodnout od svatby odstoupit, dívku, která není zvyklá sama volit, to vyděsí. Ta se, s nesmyslnými slovy: „Stejně jste se mě na nic neptali, tak ať je po vašem,“ přesto rozhodne si Vávru vzít. Dostává pak ještě jednu šanci změnit svůj osud, a to od samotného Vávry. Jenomže i jeho nabídka v ní vyvolá jinou reakci, než by se dala očekávat od vyrovnané osobnosti. Maryša sestoupí dolů z vyvýšeného pódia a začne na Vávru pohlížet z ponížené pozice. V onu chvíli se jí jeho dominance líbí. Fakt, že Maryša Vávru svým způsobem miluje, vyjadřuje například i to, jak Maryša v poslední scéně láskyplně nakládá s jeho mrtvolou, kterou dokonce políbí.

Jedná se o Maryšu, která má především problém sama v sobě a její okolí jí s ním vůbec nepomáhá. To je interpretace, se kterou se mohou divačky snadno ztotožnit. Ve snaze, aby tento výklad vynikl, používají autoři scénář obohacený o značné množství vysvětlujících replik. Asi to bude spíš otázka vkusu, ale cítila jsem v tom snahu ulehčit si práci, kterou by tvůrce stálo, kdyby kontury svého výkladu zvýraznili divadelně více vzrušujícími výrazovými prostředky, než jsou ty verbální. Každopádně si zaslouží uznání za to, že se dokázali vyhnout obvyklému úskalí maryšovských inscenací v podobě výzvy, jak vyložit vinu současné společnosti na duševním vývoji hlavní postavy. A neuchýlili se ani ke stejně tak časté banalizaci hry způsobené neúměrným zdůrazňováním tragického rozměru příběhu.

Bára Etlíková