V Zabijáku Joe režiséra Jiřího Pokorného se vše odehrává v morbidní nadsázce, neboť hra Tracyho Lettse zobrazuje plány jedné disharmonické domácnosti na odstranění matky, která s rodinou sice nežije, ale mohla by po ní zbýt životní pojistka. Matka je v replikách postav vykreslena jako osoba schopná stejně brutálního myšlení, a tak se ocitáme bez jakéhokoliv měřítka, podle něhož bychom mohli postavy soudit. Tedy pravděpodobně nám smysl pro etiku tu a tam připomene, že za schvalování a plánování vraždy bychom měli už od začátku odsoudit všechny. Jenže na tradiční vzorce myšlení se tu moc spoléhat nemůžeme. Postavám totiž dělá společnost policista, detektiv a zabiják s lynchovským jménem Joe Cooper v podání Josefa Kaluži, který celou svou bytostí kazí chuť myslet v kategoriích.

Kalužův Cooper je důsledný v tom, že svůj charakter nikdy neprojevuje mimo dialog s jinou postavou, takže si nelze udělat názor na to, jaký doopravdy je. Pokud se nemusí zrovna vyrovnávat s touhami a požadavky postav, vystupuje jako ztělesnění stereotypu o sexy ostříleném texaském kovboji s osobností dostatečně silnou na to, aby to byl on, kdo světu určuje morální pravidla. Na způsob, jakým s ním jednají ostatní, reaguje podle toho, jací jsou. Buď s maximální citlivostí (pokud v nich vycítí utajené a zablokované touhy), anebo s maximální tvrdostí (jestliže moc suverénně staví na odiv ambici překračovat hranice základních ohledů k ostatním).

Také způsob uchopení poněkud somnambulně vystupujících členů rodiny je obdobně přesný jako Kalužův Joe. Chris Šimona Krupy se dostává do polohy milujícího bratra a syna upřímně ctícího rodinné hodnoty jenom tehdy, když je uveden do plného chodu některý ze zvrácených plánů, do nichž natlačil svou rodinu. To on přišel s nápadem na vraždu i s myšlenkou „zaplatit“ zabijákovi za vraždu matky možností sexu se sestrou Vicki. Když se zrovna nachází ve fázi plánování, občas mu zajiskří oči maniakálně urputným druhem vypočítavosti. Otec Ansel Michala Čapky je výrazný svou „vyhuleností“, slabostí, především schopností nepřemýšlet o ničem nepříjemném, jestliže mu podnět nebyl naservírován na stříbrném podnose a se všemi důkazy, že jde o nezpochybnitelný průvodní jev přímého ohrožení. Nakonec ale stejně zvítězí jeho strach se k situacím postavit jakkoliv charakterně. Ansela doplňuje jeho nevlastní žena Sharla Terezy Cisovské, která je zvyklá na to, že se její manžel nikdy nezabývá žádnou její lží, a tak nabyde přesvědčení, že její skutečné záměry nemůže nikdo prohlédnout. Po jevišti i před ostatními se promenáduje často doslova polonahá, jako by žila za čtvrtou stěnou garantující neomezenou veřejnou samotu. Vůbec nejvděčnější rolí je ale „prodaná“ sestra Vicki, která (sice nanejvýš váhavě a pro okolí téměř nepostřehnutelně, nicméně důsledně) reaguje na jakýkoliv projev lásky nebo brutality. Čím více v ní Joe probouzí odvahu vyjadřovat nezištnou lásku, tím intenzivněji v ní vzrůstá i otevřenost k bezdůvodné brutalitě. Truplová si dává záležet na tom, aby každé gesto její postavy působilo jako maximálně upřímný projev jejího rozpoložení. Vrcholem představení byl jednoznačně moment, kdy její postupné společenské osmělování přerostlo ve spontánní rozhodnutí vystřílet celou svou rodinu a začít nový život s Joem a očekávaným miminkem.

Celkově mě toto dílo fascinovalo jemností, se kterou tu bylo vyjádřeno, jak moc do sebe postavy navzájem vidí a současně si své postřehy o okolí dokážou nepřipouštět a řídit se namísto toho svými lživými představami o světě. Komorní scéna Aréna letos v podobě této inscenace nabídla zážitek co do kvality srovnatelný s loni uvedeným Vyrozuměním Vojtěcha Štěpánka.

Bára Etlíková